Ranč Manitou

V létě 1994 jsme se rozhodli "vyvětrat" kobylky, do té doby ustájené v Praze, a vzít je na prázdniny na venkov, do krásné krajiny v podhůří Lužických hor. Ve stodole jsme zbudovali dřevěné boxy a v sedle podnikali výlety za poznáním místních kopců, lesních cestiček a luk. Koníkům změna zdravotně i psychicky natolik prospěla, že bylo rozhodnuto zůstat....Začala stavba venkovních boxů, přibyla další kobylka a tak se docela neplánovaně zrodil malý rodinný ranč Manitou, své jméno dostal na počest prvního zde narozeného hříbátka. Za celou dobu prošlo rančem mnoho dalších koníků nejen našich kamarádů. Svého času zde bylo ustájeno i sedm koní, někteří z nich měli velmi osobitou povahu a naučili nás, človíčky, být ve střehu, vidět víc než kůň a myslet rychleji než kůň:-) Sluší se alespoň některé z nich jmenovat, nezapomenutelnými byli: Šara, Samba, Quído, Lord...jeho specialitou  byla kontrola nákupních tašek okolojdoucích domorodců, když zazřel blížící se objekt, elegantně přeskočil z pastvy na průzkum, provedl čichovou zkoušku a vrátil se spořádaně zpět na louku:-)
Byla to krásné období, pozorovat zblízka souznění zvířat s přírodou a mnohému se naučit. Každý z koníků byl jedinečný a něčím můj život obohatil. Boxy osiřely v r.2011, kdy byla činnost ranče ukončena.
A moje "holky", se kterými jsem prožila krásných 19 let, tady postupně dožily své dny a na nebeské pastviny vzkazuji: v mých vzpomínkách jste stále se mnou....